Mobil na škole

Jako malá holka jsem si přála mít mobilní telefon. A já si myslím, že jsem samozřejmě nebyla jediná, kdo toužil po mobilním telefonu, jenom si to představte, nemám pravdu? Když je mobil na vzestupu a má ho skoro každý druhý člověk, tak je logické, že i vy sami ho budete chtít taky. Já sama jsem ho taky chtěla, jenomže moje rodiče zrovna neoplývali penězi navíc, takže já jsem byla v osmé třídě asi úplně jako jediná, kdo neměl mobilní telefon. A dokonce, už i v naší třídě se objevily dva kluci, kteří měli mobilní telefon, který měl fotoaparát. Tedy! A to pro mě byla úplná novinka.

Vůbec jsem nevěděla, že mobil taky může mít fotoaparát. A bych se vám přiznala, tak já jsem doma ani neměla fotoaparát, se kterým bych se mohla pochlubit, abych mohla udělat nějaké pěkné fotky, takže jsem raději byla ticho a jenom jsem tiše na základce záviděla těm, kteří mají mobil. A kolika dětem jsem záviděla? Samozřejmě, že všem dětem. A dokonce i dvě děti které byly o dva roky mladší než já, tak už taky vlastnily nějaký mobilní telefon. Sice takový starší, ale měly ho.

A já jsem se mobilního telefonu dočkala až tehdy, když jsem nastoupila do prvního ročníku střední školy. Protože jsem tam byla na internátu, tak aby rodiče se se mnou opravdu co nejlépe spojili, tak mi pořídili takový starší mobilní telefon. Nevypadal moc hezky, měl opravdu mnoho kosmetických vad, ale mně to nevadilo. A sice jsem se za něj trochu styděla, ale na jednu stranu jsem byla velmi ráda, že mám konečně mobilní telefon a že nebudu takový outsider, jako na základní škole. Víte, protože každý dospívající dítě chce mít to, co má ostatní, aby zapadlo do party. A přeci to zní přeci logicky. A jak jste na tom byli vy, když jste byli děti anebo dospívající? Vím, že být odlišný je někdy opravdu velmi složité, protože vím, o čem mluvím.